Vyčerpání i radost – RUNEX RACE očima závodníka

Vyčerpání i radost. Čtyři kilometry drsných překážek na RUNEX RACE HNĚVOTÍN

Bušení srdce, třes nohou, nervozita. Chystám se vyběhnout na čtyřkilometrovou trať RUNEX RACE HNĚVOTÍN a vydat ze sebe maximum. Jaké překážky mě čekají? Sama nevím, hlavní je všechny zdolat. První závodníci postupně vybíhají ze startu. Tak kdy už pustí mě? Redaktorka Eva Lehnertová vyzkoušela náročný závod RUNEX RACE v Hněvotíně na Olomoucku.

Přikládám čip a bez rozmyslu vyrážím k cíli. Běží se mi dobře, není horko ani dusno, zatím mám úsměv na tváři. Ten mě opouští, když dorážím k pyramidě ze sena, která mě aspoň dvakrát převyšuje. Naštěstí není čas přemýšlet, šplhám nahoru, abych vzápětí slezla, nebo spíš spadla dolů.

Bláto a ostnatý drát? I to je Runex Race

První překážka za mnou, počet zranění nula, nikdo mě nepředběhl, dobré! V dálce vidím položený ostnatý drát a modlím se, ať to není další překážka. Bohužel je. Podlézání v bahně pod drátem se zdá nekonečné. Nakonec se přeci jen rovnám, na sundání bláta není kdy, utíká mi čas.

Následující zastávky jsou oproti té druhé jako procházka růžovým sadem. Sama jsem překvapená, s jakou lehkostí přenáším dřevěnou kulatinu, přeskakuji asi půlmetrovou traverzu a šplhám do vysokého kontejneru i ven z něj. Z publika slyším povzbuzování, ale obličeje nevnímám.

Síly docházejí, cíl je v nedohlednu

Podle vyčerpání dobíhám k asi padesáté překážce (doopravdy byla sedmá). Tady naštěstí můžu nabrat trochu síly. Netahám, neskáču, nezvedám, jenom s rozklepanýma rukama řežu pilkou kus dřeva. Truhlář ze mě asi nebude, ale co, mám splněno. Holka z vesnice si musí s pilou poradit.

Takhle by to mohlo pokračovat až do cíle, říkám si. Náročný začíná být i samotný běh, překážky už jsou takovým bonusem pro ty nejotrlejší. Zdaleka ale není konec. Teď musím najít skrytou sílu, o které všichni při závodech mluví. Prý že když si myslíš, že nemůžeš, můžeš ještě dvakrát tolik.

U další závodní zastávky ale jen nemůžu. Klepou se mi nohy i ruce. Koukám na pytle s pískem a přemýšlím, co mám dělat. „Hážu očko“ na pomocníky na trati, kteří podobný zoufalý výraz asi dnes nevidí poprvé. „To dáš!“ Říkají s úsměvem, plácnou mě po zádech a vyšlou do boje.

Překonání sebe sama pomohlo

A já to dávám. Nevím jak, ale najednou držím pytel a nesu ho z jednoho konce na druhý a zpět. Usměju se na své „fanoušky“ a běžím pryč. Najednou mám síly na rozdávání, překonala jsem sama sebe a radost mě nabíjí neskutečnou energií. Ta se mi na posledních třech překážkách více než hodí.

Tahat pneumatiku na laně? Žádný problém. Teď jsem odnosila pytle s pískem, vláčení pneumatiky po zemi je proti tomu „brnkačka“. Co tam máte dál, ptám se v hlavě a nemůžu se dočkat cílové pásky. Přes počáteční nedůvěru v sebe samu si už jsem teď jistá, že závod dokončím.

Dvanáct kilo jednoručkou? Desetkrát a nad hlavu

Vy jste poslední? Ptám se u dalšího stanoviště těsně před tím, než zvednu dvanáctikilový kettlebell. „Předposlední,“ odpovídá jeden ze strážců na překážce. To jsem zvědavá, co mě ještě čeká. Dostat po tom všem, co už mám za sebou, desetkrát jednou rukou dvanáct kilo nad hlavu, je docela těžké.

Trvá mi to asi věčnost, ale mám splněno a běžím zpocená od hlavy až k patě k vysněnému cíli. Zastavit mě může už jenom jedna věc. Nebo dvě, abych byla přesná. Chůdy. Cože? Nemůžu místo chůze na chůdách radši zvednout pneumatiku?

Organizátoři si nechali to nejhorší nakonec. Můžete mít síly, kolik chcete, ale ta je vám na chůdách k ničemu. Pokud nepracujete v cirkusu, je pro vás tahle překážka peklo. Jako pro mě. Tři marné pokusy, kdy z chůd padám na zem v podstatě ještě dřív, než se na ně stačím postavit, mě přesvědčují o tom, že tohle je ztráta času.

Neumíš na chůdách? Dej si patnáct runexáků

Poslední překážka. Tak bych ji chtěla zvládnout, ale nejde to. Vzdávám to a za nesplnění dělám patnáct runexáků – cviků vymyšlených speciálně pro Runex Race. Ze stoje s připažením jdu přes dřep do lehu na zádech a zpět do stoje s připažením. Z posledních sil dobíhám do cíle a lehám na zem. Je to za mnou, zvládla jsem to.

Už nikdy víc, říkám si asi první tři minuty. Tep se mi pomalu zpomaluje, dech vrací do normálu. Utírám pot z čela a s úsměvem jdu za kamarády, kteří se mnou dnes závodili. Příteli, který mě objetím vítá pod slunečníkem, beru z rukou vychlazené pivo a za pár vteřin mu sklenici vracím prázdnou. Jednomu při tom tahání pytlů s pískem vyprahne.

Za půl hodiny už hledáme na telefonech webové stránky RUNEX RACE, abychom se mohli zaregistrovat na další závod RUNEX RACE OLOMOUC, který se běží už 25. srpna na olomouckých Poděbradech. A že se máme na co těšit. Pět kilometrů dlouhá trať s více jak patnácti překážkami na vodě i na souši bude teprve výzva.